Slovo k programu Moniky Jägerové
Dramaturgie Podoby lásky vznikla v roce 2019 jako zvláštní cena Písňové kategorie na Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka. Při sestavování programu jsem již tehdy měla v srdci i na mysli velmi prostou touhu: prostě si zazpívat něco krásného. Hluboký hlas se k takovým příležitostem dostane málokdy – ne snad, že by hudba, kterou běžně zpívám nebyla krásná, spíš jde o to, že aby se publikum mělo možnost dojmout smrtí nádherné sopranistky, většinou je předtím potřeba démonická kletba jakéhokoliv druhu od kolegyně altistky. Co si budeme povídat, umí to člověka unavit. Mou druhou touhou pak bylo vybrat český repertoár, ve kterém budou figurovat jak skladatelé, tak skladatelky, které bývají při sestavování dramaturgie často opomíjeny.
Oproti původní dramaturgii se sólovými skladbami pro housle však dnes uslyšíte čistě komorní vokální program. Dotvořily jsme ho spolu s Tamarou Morozovou, obohatily o nádherná, byť málo hraná díla a dnes večer je provedeme spolu s klavíristy Filipem Martinkou a Vojtěchem Červenkou.
Co tedy jiného “prostě krásného” než písně o lásce? Snad je to prvoplánové klišé, řeknete si. Jenže láska není vždy jen sladce romantická. Může mít tisíce odstínů a faset. Program Podoby lásky zahajuje láska dvorská v písních Luboše Sluky na texty renesančních básníků. Láska prostých srdcí Miroslava Pelikána, jehož stoleté výročí narození si v letošním roce připomínáme, je zhudebněním lidové milostné poezie.
Dnes téměř zapomenutá skladatelka Sláva Vorlová napsala svůj písňový cyklus O lásce, op. 17 v roce 1947 na vlastní texty. Vorlová, která byla v průběhu Pražského povstání svědkem popravy svého prvního manžela, v tomto písňovém cyklu reflektuje setkání s druhým životním partnerem, básníkem a libretistou V. H. Roklanem. Odlehčený hudební jazyk využívá prvky jazzu, ale neubírá nic z hloubky a intimity výrazu. Skladba je dnes stále uložena v pozůstalosti Vorlové v Českém muzeu hudby, nebyla vydána a pro dnešní koncert jsem vytvořila její notovou edici.
Naopak skladatelku Vítězslavu Kaprálovou již dnes není třeba příliš představovat – na koncertě zazní její písňový cyklus Jablko z klína na básně Jaroslava Seiferta, který nám do programu vnese i lásku mateřskou (byť s ostnem žárlivosti), a píseň Sbohem a šáteček, která zhudebňuje báseň Vítězslava Nezvala. Kaprálová ji dedikovala “na rozloučenou nejkrásnějšímu městu Praze” před odjezdem na studia do Francie (a do Prahy se kvůli válce před svou předčasnou smrtí již nikdy nevrátila).
Temnější podoby lásky v dnešním programu představují cykly Láska a smrt a Písně rozchodu. Současný autor Karel Pexidr napsal písňový cyklus Láska a smrt v roce 1967 na básně Františka Halase ze sbírek Kohout plaší smrt a Sepie. Písně rozchodu, op. 19 jsou od Jaroslava Křičky, který v roce 1916 zhudebnil texty Otakara Theera. A konečně lásku snad zatím jen tušenou, platonickou a vyznání lásky v dnešním programu představují Písně nejtajnější Petra Ebena. Ten je věnoval své budoucí ženě Šárce jako první vyznání lásky.
Monika Jägerová, 20. 6. 2022