Po studiích v Praze a Vídni Vorlová (1894-1973) pracovala 15 let ve firmě svého manžela „Vorel, továrna na dámské klobouky, Praha“. Ke komponování se naplno vrátila až po 2. světové válce. Dne 8. května 1945 se stala svědkem popravy svého manžela nacistickým komandem SS a vyrovnáním se jí stal písňový cyklus Stesk, op. 13 (1946) pro alt a klavír na slova Olgy Scheinpflugové, který věnovala památce Karla Čapka. Její následující písňový cyklus O lásce, op. 17 (1947) je prvním dílem, které na vlastní texty napsala po začátku svého druhého životního vztahu.

Neučesané myšlenky, op. 70 pro baryton a klavír (1967) jsou zhudebněním dvou pásem aforismů polského satirika a básníka Stanisława J. Lece, který v životě prošel válečným odbojem, deziluzí z polského komunistického režimu i přesídlením do Izraele. Jeho krátké filozofické i společensky kritické myšlenky Vorlová ilustruje pásmem hudby, které si často ad absurdum hraje s filozofickou hloubkou myšlenek a dodává jim nový, svěží rozměr.

Válečnou zkušenost nicméně reflektuje i nesmírně silný písňový cyklus Prsten třeboňské Madoně, op. 72 pro tenor a klavír (1967), který skladatelka dokončila jen rok před novou okupací Československa. Zhudebnila v něm verše Jaroslava Seiferta.

Naopak Stručné úvahy, op. 89 (1971) jsou tři písně pro soprán a alt, které vtipným způsobem zhudebňují básně Miroslava Holuba. Uvažují o mezích rozdělování prostoru i mezilidských vztahů plotem, o potopě neboli o zaplavení slovy, nebo o smíchu, ve které se dochází k poznání, že se smějeme hlavně proto, „aby nebylo slyšet, jak se pořád někdo směje nám“.