za veškeré překlady vděčíme muzikoložce a překladatelce Vlastě Reittererové
Nichts / Nic Acht Gedichte aus „Letzte Blätter“ / Osm básní z „Posledních listů“ op. 10, č. 2 (Hermann von Gilm)
Nennen soll ich, sagt ihr, meine Königin im Liederreich? Toren, die ihr seid, ich kenne sie am wenigsten von euch. Fragt mich nach der Augen Farbe, fragt mich nach der Stimme Ton, fragt nach Gang und Tanz und Haltung, ach, und was weiß ich davon! Ist die Sonne nicht die Quelle alles Lebens, alles Lichts? Und was wissen von derselben ich, und ihr, und alle? – Nichts.
Chcete znát jméno královny, jež dává písním hlas? Ach, jak jste všichni pošetilí, já nejmíň znám je přece z vás. Tážete se na její oči, hádáte, jak hlas jí zní, jaký má krok, jak se v tanci točí, copak jsem já ten, kdo to ví? Což není slunce svěží pramen, a světlo žití bez hranic? Co já jen o tom mohu vědět, a vy všichni, lidé? – Nic.
Die Nacht / Noc Acht Gedichte aus „Letzte Blätter“ / Osm básní z „Posledních listů“ op. 10, č. 3 (Hermann von Gilm)
Aus dem Walde tritt die Nacht, aus den Bäumen schleicht sie leise, schaut sich um in weitem Kreise, nun gib acht. Alle Lichter dieser Welt, alle Blumen, alle Farben löscht sie aus und stiehlt die Garben weg vom Feld. Alles nimmt sie, was nur hold, nimmt das Silber weg des Stroms, nimmt vom Kupferdach des Doms weg das Gold. Ausgeplündert steht der Strauch, rücke näher, Seel an Seele; O die Nacht, mir bangt, sie stehle dich mir auch.
Stíny noci kráčejí, stromovím se plíží tiše, rozhlíží se, sotva dýše, střez se jí. Všechna světla v údolí, všechny květy, barev stopy, zhasíná, a krade snopy na poli. Všechno krade o překot, stříbro řek i těžkou bránu, i z měděné věže chrámu zlatý hrot. Jen holý keř zbyl na světě. Ke mně se musíš přivinout, jinak ta noc mi se svou tmou snad také vezme tě.
Wie sollten wir geheim sie halten / Proč bychom měli utajovat Sechs Lieder / Šest písní op 19, č. 4 (Adolf Friedrich von Schack)
Wie sollten wir geheim sie halten, Die Seligkeit, die uns erfüllt? Nein, bis in seine tiefsten Falten sei allen unser Herz enthüllt! Wenn zwei in Liebe sich gefunden, geht Jubel hin durch die Natur, in längern wonnevollen Stunden legt sich der Tag auf Wald und Flur. Selbst aus der Eiche morschem Stamm, die ein Jahrtausend überlebt, steigt neu des Wipfels grüne Flamme und rauscht von Jugendlust durchbebt. Zu höherm Glanz und Dufte brechen die Knospen auf beim Glück der Zwei, und süßer rauscht es in den Bächen und reicher blüht und reicher glänzt der Mai.
Proč bychom měli utajovat, blaženost, v níž se ocitáme? Nechceme hloubku duše schovat, svá srdce rádi otvíráme! Když dva stanou se tím jediným, pro všechnu přírodu začíná ples, po dlouhé, blažené hodiny se sluncem září luh i les. Dokonce dubu kmen zetlelý, jenž za sebou má už tisíc let, vyžene výhonek nový, veselý, radostí mladou chce zašumět. K vyššímu lesku a k vůni spějí poupata, když vidí těch dvou ráj, v potocích šumí to nejsladčeji, a bohatěji kvete a skví se máj.
Epheu / Břečťan Mädchenblumen / Dívčí květy op. 22, č. 3 (Felix Ludwig Julius Dahn)
Aber Epheu nenn' ich jene Mädchen mit den sanften Worten, mit dem Haar, dem schlichten, hellen um den leis' gewölbten Brau'n, mit den braunen seelenvollen Rehenaugen, die in Tränen steh'n so oft, in ihren Tränen gerade sind unwiderstehlich; ohne Kraft und Selbstgefühl, schmucklos mit verborg'ner Blüte, doch mit unerschöpflich tiefer treuer inniger Empfindung können sie mit eigner Triebkraft nie sich heben aus den Wurzeln, sind geboren, sich zu ranken liebend um ein ander Leben: an der ersten Lieb'umrankung hängt ihr ganzes Lebensschicksal, denn sie zählen zu den seltnen Blumen, die nur einmal blühen.
Však břečťany nazývám dívky něžných slov, plavé a prostovlasé, s jemně klenutým obočím, s hnědýma, oduševnělýma laníma očima, které tak často tonou v slzách. Právě pro ty slzy jim nelze odolat. Chabé a bez ješitnosti, nezdobné jsou, je skrytý jejich květ, však bezedně hluboký jejich věrně horoucí cit. Vlastní mocí se nikdy nedokáží vytrhnout z kořenů, jsou zrozeny k tomu, aby se pnuly, milujíce, kolem jiného života. Na prvním láskyplném objetí závisí celý jejich osud, neboť náležejí k oněm vzácným květinám, jež kvetou jen jedinkrát.
Wozu noch, Mädchen, soll es frommen / K čemu by, děvče, sloužit mělo Sechs Lieder / Šest písní op. 19, č. 1 (Adolf Friedrich von Schack)
Wozu noch, Mädchen, soll es frommen, dass du vor mir Verstellung übst? Heiß froh das neue Glück willkommen und sag es offen, daß du liebst! An deines Busens höherm Schwellen, dem Wangenrot, das kommt und geht, ward dein Geheimnis von den Quellen, den Blumengeistern längst erspäht. Die Wogen murmelns in den Grotten, es flüstert's leis der Abendwind, wo du vorbei gehst, hörst du’s spotten: Wir wissen es seit lange, Kind!
K čemu by, děvče, sloužit mělo, že přede mnou se přetvařuješ? Raduj se, štěstí že přiletělo, a přiznej to, když se zamiluješ! Z hlubokých dechů ňader tvých, z ruměnce v tváři, jenž mihne se, ví potok o tvých tajemstvích, i duše květin vědí své. Šumí to ve vlnách v jeskyních, vánek si o tom šeptá a tiše vane, když kolem jdeš, uslyšíš tichý smích: Nám je to přece dávno známé!
Wasserrose / Leknín Mädchenblumen / Dívčí květy op. 22, č. 4 (Felix Dahn)
Kennst du die Blume, die märchenhafte, sagengefeierte Wasserrose? Sie wiegt auf ätherischem, schlankem Schafte das durchsicht'ge Haupt, das farbenlose, sie blüht auf schilfigem Teich im Haine, gehütet vom Schwan, der umkreiset sie einsam, sie erschließt sich nur dem Mondenscheine, mit dem ihr der silberne Schimmer gemeinsam: so blüht sie, die zaub'rische Schwester der Sterne, umschwärmt von der träumerisch dunklen Phaläne, die am Rande des Teichs sich sehnet von ferne, und sie nimmer erreicht, wie sehr sie sich sehne. Wasserrose, so nenn' ich die schlanke, nachtlock'ge Maid, alabastern von Wangen, in dem Auge der ahnende tiefe Gedanke, als sei sie ein Geist und auf Erden gefangen. Wenn sie spricht, ist's wie silbernes Wogenrauschen, wenn sie schweigt, ist's die ahnende Stille der Mondnacht; sie scheint mit den Sternen Blicke zu tauschen, deren Sprache die gleiche Natur sie gewohnt macht; du kannst nie ermüden, in's Aug' ihr zu schau'n, das die seidne, lange Wimper umsäumt hat, und du glaubst, wie bezaubert von seligem Grau'n, was je die Romantik von Elfen geträumt hat.
Znáš leknín, mýty opředený květ, bezbarvý, tajemný, jenž nemá vůni? Na štíhlém stvolu houpá svůj pohádkový svět. Pověstmi opředen vznáší se v tůni, v rákosí kvete uprostřed háje, jen s labutí sdílí vodní svůj byt, s měsíčním paprskem tiše si hraje, oběma patří jim stříbrný svit: tak kvete si, čarovná sestra hvězd, zasnění motýli ji obletují, o dálkách sní si neznámých cest, k nimž skutky její nedoputují. Leknín, to je ta štíhlá tichá panna, tváře má z alabastru, zdá se mi. S hloubkou svých myšlenek vždy je sama, jako by byla duch, vězněný na zemi. Hlas její je stříbřitý šum, co běží vlnami, mlčení ticha noci, která to tuší; pohledy očí si vyměňuje s hvězdami, a s nimi má podobnou i duši; Pohlédneš na ni, a v tichém odlesku těch očí roubených hedvábím řas sníš o čarovně sladkém rozbřesku, o tom, co býval, když ještě skřítci žili v nás.
Für fünfzehn Pfennige / Za patnáct feniků Fünf Lieder / Pět písní op. 36, č. 2 (Anonym)
Das Mägdlein will ein’ Freier hab'n, und sollt’ sie’n aus der Erde grab'n, für funfzehn Pfennige. Sie grub wohl ein, sie grub wohl aus, und grub nur einen Schreiber heraus, für funfzehn Pfennige. Der Schreiber hatt’ des Gelds zu viel, er kauft dem Mädchen, was sie will, für funfzehn Pfennige. Er kauft ihr einen Gürtel schmal, der starrt von Gold wohl überall, für funfzehn Pfennige. Er kauft ihr einen breiten Hut, der wär’ wohl für die Sonne gut, für funfzehn Pfennige. Wohl für die Sonn’, wohl für den Wind, bleib du bei mir, mein liebes Kind, für funfzehn Pfennige. Bleibst du bei mir, bleib’ ich bei dir, all meine Güter schenk’ ich dir, sind funfzehn Pfennige. Behalt dein Gut, laß mir mein Mut, kein’ and’re doch dich nehmen tut, für funfzehn Pfennige. Dein’ guten Mut, den mag ich nicht, hast traun von treuer Liebe nicht, für funfzehn Pfennige. Dein Herz ist wie ein Taubenhaus, gebt einer ’nein, der and’re aus, für funfzehn Pfennige.
Děvče milého by rádo bralo, zpod země třeba ho vyhrabalo, za patnáct feniků. Tak holka hrabala, co měla sil, až jeden písař se před ní objevil, za patnáct feniků. Písař má peněz dost a dost, co chce, jí koupí pro radost, za patnáct feniků. Koupí jí pásek dobré ceny, celý je zlatem ozdobený, za patnáct feniků Koupí jí klobouk, velké dílo, aby ji slunce nespálilo, za patnáct feniků. Před sluncem, větrem ať ochrání tě, jen zůstaň u mě, mé milé dítě, za patnáct feniků. Když u mě zůstaneš, já se ti vzdám, celý svůj majetek ti odevzdám, všech patnáct feniků. Nech si svůj majetek, já vím, co dělám, však by tě těžko jiná chtěla, za patnáct feniků. Troufáš si hodně, však já vím, té tvojí věrné lásc nevěřím, za patnáct feniků. Tvé srdce je jako holubník, jeden vylétne, a druhý už tam vnik, za patnáct feniků.
Glückes genug / Štěstí je dost Sechs Lieder / Šest písní op. 37, č.1 (Detlev von Liliencron)
Wenn sanft du mir im Arme schliefst, ich deinen Atem hören konnte, im Traum du meinen Namen riefst, um deinen Mund ein Lächeln sonnte – Glückes genug. Und wenn nach heißem, ernstem Tag du mir verscheuchtest schwere Sorgen, wenn ich an deinem Herzen lag und nicht mehr dachte an ein Morgen – Glückes genug.
Když v náruči mé něžně usínáš a tvému dechu tiše naslouchám, když ze sna moje jméno zavoláš, a na rtech ti úsměv rozpoznám – to štěstí je dost. A když po horkém, smutném dni zaplašíš těžké chmury, strastí vír, pak nemyslím na to, že zas se rozední a na tvém srdci najdu mír – to štěstí je dost.
Ständchen / Zastaveníčko Sechs Lieder / Šest písní op. 17, č.2 (Adolf Friedrich von Schack)
Mach auf, mach auf! doch leise, mein Kind, um Keinen vom Schlummer zu wecken! Kaum murmelt der Bach, kaum zittert im Wind ein Blatt an den Büschen und Hecken; Drum leise, mein Mädchen, daß nichts sich regt, nur leise die Hand auf die Klinke gelegt! Mit Tritten, wie Tritte der Elfen so sacht, um über die Blumen zu hüpfen, flieg leicht hinaus in die Mondscheinnacht, zu mir in den Garten zu schlüpfen! Rings schlummern die Blüten am rieselnden Bach und duften im Schlaf, nur die Liebe ist wach. Sitz nieder! Hier dämmert's geheimnisvoll unter den Lindenbäumen. Die Nachtigall uns zu Häupten soll von unseren Küssen träumen und die Rose, wenn sie am Morgen erwacht, hoch glühn von den Wonneschauern der Nacht.
Otevři, otevři, milá moje, však tiše, nikoho ze spánku ať nevzbudíš, potůček šeptá a větřík sotva dýše, nehne se lísteček na keřích. Jen zvolna, děvče, a rychle ve mžiku pak tiše polož svou ruku na kliku. A lehkým krokem jako skřítků sny přeskoč trs květů, co rostou tady, vyběhni do noci měsíční a přijď sem za mnou do zahrady. Už každý kvítek potůčku spí a voní ze spánku, jen láska bdí. Posaď se ke mně, šero je tu s námi, pod rozkvetlými lipami, slavík nám zazpívá nad hlavami vždyť přeje nám to líbání, a růže květ, až ráno otevře se to blaho noci v sobě pořád nese..
Junghexenlied / Píseň mladé čarodějnice Fünf Lieder / Pět písní op. 39, č. 2 (Otto Julius Bierbaum)
Als nachts ich überm Gebirge ritt, rack, schack, schacke mein Pferdchen, da ritt ein seltsam Klingeln mit, klingling, klingling, klingelalei. Es war ein schmeichlerisch bittend Getön, es war wie Kinderstimmen schön. Mir war’s, ich streichelt’ ein lindes Haar, Mir war so weh und wunderbar. Da schwand das Klingeln mit einemmal, ich sah hinunter in’s tiefe Thal. Da sah ich Licht in meinem Haus, rack, schack, schacke mein Pferdchen, mein Bübchen sah nach der Mutter aus, klingling, klingling, klingelalei.
Když jsem přes hory v noci jela, klip, klap, spěchej, můj koníčku, zvláštní jsem cinkání uslyšela, cinkiling, cinkiling, cinkání. Byl to zvuk tak lichotivý, jasný, jak dětský hlásek čistý, krásný. Jako bych hladila hebké vlásky, smutná jsem byla a plná lásky. Pak ustalo to cinkání, já pohlédla dolů po stráni. Viděla světlo jsem v domečku, klip, klap, spěchej, můj koníčku, Můj hošík tam hledal svou matičku, Cinkiling, cinkiling, cinkání.
Heimliche Aufforderung / Tajná výzva Vier Lieder / Čtyři písně op. 27, č. 3 (John Henry Mackay)
Auf, hebe die funkelnde Schale empor zum Mund, und trinke beim Freudenmahle dein Herz gesund. Und wenn du sie hebst, so winke mir heimlich zu, dann lächle ich und dann trinke ich still wie du... Und still gleich mir betrachte um uns das Heer der trunknen Zecher -- verachte sie nicht zu sehr. Nein, hebe die blinkende Schale, gefüllt mit Wein, und laß beim lärmenden Mahle sie glücklich sein. Doch hast du das Mahl genossen, den Durst gestillt, dann verlasse der lauten Genossen festfreudiges Bild, und wandle hinaus in den Garten zum Rosenstrauch, dort will ich dich dann erwarten nach altem Brauch, Und will an die Brust dir sinken, eh du's gehofft, und deine Küsse trinken, wie ehmals oft, uUnd flechten in deine Haare der Rose Pracht. O komm, du wunderbare, ersehnte Nacht!
Nuž, pozdvihni k ústům pohár jiskřivý a při radostné hostině pij hojně na zdraví. Tajné znamení mi dáš, až pohár pozdvihneš, já usměju se pak, a napiju se též... Pozoruj klidně jako já, jak všichni kolem hýří, však nesuď je, stát nemusejí za to na pranýři. Jen zdvihni lesklý pohár, v němž víno svítí, ať oni se radují hlučně ze svého žití. Až nasytíš se pak, žízeň až uhasíš, z té bujné společnosti se tiše vytratíš, a sejdeš do zahrady k růžím voňavým, tam jako vždy i já se brzy dostavím, v náruč ti klesnu, jen když budeš chtít, tak jako dřív tvé polibky tam budu pít, a do tvých vlasů vpletu růži, krásu krás. Přijď, noci vytoužená, už nejvyšší je čas!
Zueignung / Věnování Acht Gedichte aus „Letzte Blätter“ / Osm básní z „Posledních listů“ op. 10, č. 1 (Hermann von Gilm)
Ja, du weißt es, teure Seele, dass ich fern von dir mich quäle, Liebe macht die Herzen krank, habe Dank. Einst hielt ich der Freiheit Zecher, hoch den Amethysten-Becher, und du segnetest den Trank, habe Dank. Und beschworst darin die Bösen, bis ich, was ich nie gewesen, heilig, heilig an’s Herz dir sank, habe Dank.
Však sama víš, ty duše milá, co jsi se pro mě natrápila pro každý lásky okamžik, a za to dík. Svobody doušky jsem kdysi pil, a plný pohár naplnil, tys žehnala ten mžik, a za to dík. A zaklelas tím všechno zlo, co už nás potkat nemohlo, a já byl lásky učedník. A za to dík.
Das Rosenband / Růžová stuha Vier Lieder / Čtyři písně op. 36, č. 1 (Friedrich Gottlieb Klopstock)
Im Frühlingsschatten fand ich sie, da band ich sie mit Rosenbändern: Sie fühlt' es nicht und schlummerte. Ich sah sie an; mein Leben hing mit diesem Blick an ihrem Leben: Ich fühlt' es wohl und wußt' es nicht. Doch lispelt' ich ihr sprachlos zu und rauschte mit den Rosenbändern. Da wachte sie vom Schlummer auf. Sie sah mich an; ihr Leben hing mit diesem Blick an meinem Leben, und um uns ward's Elysium.
V jarním stínu jsem ji nalezl, a svázal ji růžovými stužkami: Ani to necítila a klidně dřímala. Hleděl jsem na ni; můj život visel tím pohledem na jejím životě: dobře jsem to cítil, a přece nevěděl. Však šeptal jsem k ní beze slov a šelestil růžovými stužkami. Tu se ze spánku probudila. Pohlédla na mne; její život visel tím pohledem na mém životě, a kolem nás se rozprostíral ráj.
Die Georgine / Jiřina Acht Gedichte aus „Letzte Blätter“ / Osm básní z „Posledních listů“ op. 10, č. 4 (Hermann von Gilm)
Warum so spät erst, Georgine? Das Rosenmärchen ist erzählt, und honigsatt hat sich die Biene ihr Bett zum Schlummer ausgewählt. Sind nicht zu kalt dir diese Nächte? Wie lebst du diese Tage hin? Wenn ich dir jetzt den Frühling brächte, du feuergelbe Träumerin! Wenn ich mit Maitau dich benetzte, begösse dich mit Junilicht? Doch ach, dann wärst du nicht die Letzte, die stolze Einzige auch nicht. Wie, Träumerin, lock’ ich vergebens? So reich’ mir schwesterlich die Hand, ich hab’ den Maitag dieses Lebens wie du den Frühling nicht gekannt. Und spät, wie dir, du Feuergelbe, stahl sich die Liebe mir ins Herz; ob spät, ob früh, es ist dasselbe entzücken und derselbe Schmerz.
Proč kveteš tak pozdě, jiřino? Pohádka růží skončila, a medem nasycená včela do úlu už se ukryla. Nejsou už noci příliš chladné? Jak vlastně žiješ v tyto dny? Kéž bych ti mohl přinést jaro, ohnivý květe zasněný! Kdybych tě zkropil rosou máje, zalil tě světlem červnovým? Pak nezbyla bys naposledy, jen hrdý pozdrav podzimní. Což, zasněná, tě marně lákám? Proč ruku svou mi nepodáš? Já také neznám žádný květen, jako ty jaro nepoznáš. A pozdě, jak tobě, ty oranžová, mi láska srdce promění; zda pozdě či časně, vždyť je to stejné, stejná je bolest, i nadšení.
Geduld / Trpělivost Acht Gedichte aus „Letzte Blätter“ / Osm básní z „Posledních listů“ op.10, č. 5 (Hermann von Gilm)
Geduld, sagst du, und zeigst mit weißem Finger auf meiner Zukunft festgeschloss’ne Tür; ist die Minute, die da lebt, geringer als jene ungebornen? Sage mir; kannst mit der Liebe du den Lenz verschieben, dann borg’ ich dir für eine Ewigkeit, doch mit dem Frühling endet auch das Lieben, und keine Herzens-Schulden zahlt die Zeit. Geduld, sagst du und senkst die schwarze Locke, und stündlich fallen Blumenblätter ab, und stündlich fordert eine Totenglocke der Träne letztes Fahrgeld für das Grab. Sieh’ nur die Tage schnell vorüberrinnen, horch, wie sie mahnend klopfen an die Brust: Mach auf, mach auf, was wir nicht heut’ gewinnen, ist morgen unersetzlicher Verlust. Geduld, sagst du und senkst die Augenlider, verneint ist meine Frage an das Glück; so lebe wohl, ich seh’ dich nimmer wieder, so will’s mein unerbittliches Geschick. Du hast geglaubt, weil andre warten müssen und warten können, kann und muss ich’s auch, ich aber hab’ zum Lieben und zum Küssen nur einen Frühling, wie der Rosenstrauch.
Trpělivost žádáš, a vstoupit zakazuješ, necháváš dveře do budoucna pevně zavřené; je minuta snad, kterou teď právě žiješ nicotnější, než chvíle nenarozené? Dokážeš láskou prodloužit snad jarní tání? Pak půjčím ti ji, a snad se mi zas vrátí. Však s jarem často také končí milování a dluhy srdce čas už nezaplatí. Žádáš trpělivost a spoustíš vlasů pramen, a s každou hodinou nám květy odkvétají, a každou hodinu zní umíráčku amen, a slzy jízdné do hrobu si vybírají. Což nevidíš, jak čas se rychle láme, jak varovně se chvěje cit, jejž tajíš, otevři přece, co dneska nezískáme, nikdy už ničím příště nenahradíš. Chceš trpělivost a oči přitom klopíš, už nemá smysl na štěstí se tě ptát, žij tedy blaze, ty nikdy nepochopíš, jak smutný osud mohlas přichystat. Jiní snad čekají, já ale nemám stání, a mylně myslela sis, že mě to nezlobí. Mně zbývá na milování a na líbání, jak růžovému keři, jen jarní období.
Winternacht / Zimní noc Fünf Lieder / Pět písní op. 15, č. 2 (Adolf Friedrich von Schack)
Mit Regen und Sturmgebrause sei mir willkommen, Dezembermond, und führ mich den Weg zum traulichen Hause, wo meine geliebte Herrin wohnt! Nie hab’ ich die Blüte des Maien, den blauenden Himmel, den blitzenden Tau so fröhlich gegrüßt wie heute dein Schneien, dein Nebelgebräu und Wolkengrau. Denn durch das Flockengetriebe, schöner als je der Lenz gelacht, leuchtet und blüht der Frühling der Liebe mir heimlich nun in der Winternacht.
S deštěm a se zuřivou bouří k tomu, měsíci prosinci, zdravím tvé uvítání, veď cestou ke známému mě teď domu, kde bydlí moje milovaná paní! Nikdy jsem květy máje tolik nevítal, kdy modré nebe a lesklá rosa sedá, jako když proti mně sníh jsi dneska vál, svou hustou mlhu hnals a mračna šedá. Neboť shon vloček, příliv sněhu krásnější úsměvy než jaro dává, zima nám slibuje jara lásky něhu, za zimní noci rozkvétá ta pravá.
Ruhe, meine Seele / Odpočiň si, duše moje Vier Lieder / Čtyři písně op. 27, č. 1 (Karl Friedrich Henckell)
Nicht ein Lüftchen regt sich leise, sanft entschlummert ruht der Hain; durch die Blätter dunkle Hülle stiehlt sich lichter Sonnenschein. Ruhe, ruhe, meine Seele, deine Stürme gingen wild, hast getobt und hast gezittert, wie die Brandung, wenn sie schwillt! Diese Zeiten sind gewaltig, bringen Herz und Hirn in Not. Ruhe, ruhe, meine Seele, und vergiß, und vergiß, was dich bedroht!
Vzduch tichý, nikde ani vánek, nehne se listů temný stín, háj dopřává si klidný spánek, jen slunce hladí baldachýn. Jen odpočiň si, duše moje, divoké bouře prožilas, jak loď vržená do příboje, chvěla ses, třásla ve zlý čas. Násilí doby mohutné je, rozum i srdce ranilo. Jen odpočívej, duše moje, zapomeň, co ti hrozilo.
Morgen! / Zítra! Vier Lieder / Čtyři písně op. 27, č. 4 (John Henry Mackay)
Und morgen wird die Sonne wieder scheinen, und auf dem Wege, den ich gehen werde, wird uns, die Glücklichen, sie wieder einen inmitten dieser sonnenatmenden Erde . . . Und zu dem Strand, dem weiten, wogenblauen, werden wir still und langsam niedersteigen, stumm werden wir uns in die Augen schauen, und auf uns sinkt des Glückes stummes Schweigen. . .
Až zítra slunce vyjde a bude hřát, já k tobě vykročím po prázdné silnici, zas bude nás ta cesta šťastně spojovat uprostřed země, sluncem dýšící... A k pobřeží, kde modrají se vlny pak zvolna sestoupíme v zasnění, ústa jsou němá, však oči lásky plny, snese se na nás šťastné mlčení...
Frühling / Jaro Vier letzte Lieder / Čtyři poslední písně (Hermann Hesse)
In dämmrigen Grüften träumte ich lang von deinen Bäumen und blauen Lüften, von deinem Duft und Vogelsang. Nun liegst du erschlossen in Gleiß und Zier, von Licht übergossen wie ein Wunder vor mir. Du kennest mich wieder, du lockest mich zart, es zittert durch all meine Glieder deine selige Gegenwart!
Já snil jsem dlouho ve skrytu, v hřbitovním příšeří, o stromech, vůni, blankytu, o ptáčcích v pápěří. Teď jsi tu, obnaženo se září světelnou, třpytivě nazdobeno, jak zázrak přede mnou. A poznáváš mne zas, a něžně vábíš do radostí, v mých údech roste třas z tvé spásné přítomnosti.
September / Září Vier letzte Lieder / Čtyři poslední písně (Hermann Hesse)
Der Garten trauert, kühl sinkt in die Blumen der Regen. Der Sommer schauert still seinem Ende entgegen. Golden tropft Blatt um Blatt nieder vom hohen Akazienbaum. Sommer lächelt erstaunt und matt in den sterbenden Gartentraum. Lange noch bei den Rosen bleibt er stehen, sehnt sich nach Ruh. Langsam tut er die großen müdgewordnen Augen zu.
V zahradu sedá tíseň, déšť chladný padá do květin, doznívá letní píseň, už konce doléhá sem stín. Za listem lístek, jak se zlatem z vysokých akátů stéká, mdlý úsměv zhasíná nad létem, zahradu spánek čeká. Růže květ hebce hýčká, zůstaň tu chvíli stát. Znavených očí víčka už chtějí jenom spát.
Beim Schlafengehen / Při usínání Vier letzte Lieder / Čtyři poslední písně (Hermann Hesse)
Nun der Tag mich müd gemacht, soll mein sehnliches Verlangen freundlich die gestirnte Nacht wie ein müdes Kind empfangen. Hände, lasst von allem Tun, Stirn, vergiss du alles Denken, alle meine Sinne nun wollen sich in Schlummer senken. Und die Seele unbewacht will in freien Flügen schweben, um im Zauberkreis der Nacht tief und tausendfach zu leben.
Den dlouhý byl a mnoho cest, touhu mám jedinou, ať přijme noc mě plná hvězd, jak dítě unavené hrou. Ruce chci složit do klína, zaplašit roje myšlenek, ať zůstane jen jediná, na odpočinek, na spánek. A duše, teď už nehlídána, svobodně křídly mává, noci je odevzdána, z níž po tisící vstává.
Im Abendrot / Ve večerních červáncích Vier letzte Lieder / Čtyři poslední písně (Josef von Eichendorff)
Wir sind durch Not und Freude gegangen Hand in Hand: Vom Wandern ruhen wir beide nun überm stillen Land. Rings sich die Täler neigen, es dunkelt schon die Luft, zwei Lerchen nur noch steigen nachträumend in den Duft. Tritt her und lass sie schwirren, bald ist es Schlafenszeit, dass wir uns nicht verirren in dieser Einsamkeit. O weiter, stiller Friede! So tief im Abendrot, wie sind wir wandermüde – ist dies etwa der Tod?
V nouzi i za radostí vždy šli jsme spolu, víme. Unaveni teď poutí už odpočinout smíme. Údolí padá do spánku, pomalu už se stmívá, jen trylek páru skřivánků se ještě rozeznívá. Jen vstup, ať oni zpívají si, pro nás je čas jít spát, splést mohly by nás stopy čísi, v samotě kdesi číhá chlad. Poď, jdeme k míru tichých chvil, kde červánky se sklání. Už dochází nám zbytek sil – je tohle umírání?
ÚČINKUJÍCÍ
TAMARA MOROZOVÁ
Sopranistka slovenského původu se v roce 2024 stala finalistkou prestižní Mezinárodní wagnerovské pěvecké soutěže Lauritze Melchiora v dánském Aalborgu, kde se představila jako Sieglinde a Senta. Mimo jiné je laureátkou Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v kategorii Junior, Píseň a v roce 2021 rovněž v kategorii Opera, kdy získala také Cenu divácké poroty a Cenu Národního divadla v Praze.
Na scéně Národního divadla v Praze se poprvé představila v sezoně 2022/2023, kdy ve Státní opeře ztvárnila dvojroli Markétky a Stínu v inscenaci opery Plameny Erwina Schulhoffa.
V jejím repertoáru dále najdeme například Krasavu (Smetana: Libuše), Ludiši (Smetana: Braniboři v Čechách), Dvořákovu Armidu a Rusalku, Straussovu Ariadne, První dámu (Mozart: Kouzelná flétna), Agátu (Weber: Čarostřelec) nebo Cizí kněžnu (Dvořák: Rusalka). Na jaře 2025 bude debutovat v roli Senty (R. Wagner: Bludný Holanďan).
Držitelka několika prestižních stipendií (Bayreuther Festspiele, IsaOperaVienna, Junge Musiker Stiftung, Sommerakademie Mozarteum Salzburg) je absolventkou HAMU v Praze a mistrovských kurzů u KS Eddy Moser, KS Daphne Evangelatos, KS Margy Schiml a Kateřiny Kněžíkové.
Věnuje se také interpretaci a popularizaci komorní písně – je zakládající členkou a předsedkyní Lieder Society, z. s.
BELLA ADAMOVA
S přirozenou lehkostí se Bella Adamova pohybuje v různých hudebních obdobích, žánrech a kulturách, nicméně středobodem jejího uměleckého zájmu je píseň.
Její repertoár sahá od barokních skladeb až po skladby současné (včetně skladeb napsaných přímo pro ni) a zahrnuje německé písně a ruské romance. S hluboce a promyšleně zpracovanými písňovými recitály vystoupila na významných pódiích a festivalech, jako je Pražské jaro, Heidelberger Frühling, Svatováclavský hudební festival (SHF), festival Music is… a Villa Senar, švýcarská rezidence Sergeje Rachmaninova.
Bella Adamova má na svém kontě mnoho ocenění z prestižních mezinárodních písňových soutěží. Společně s pianistou Malte Schäferem jsou laureáty mezinárodní soutěže Franz Schubert a moderní hudba ve Štýrském Hradci v kategorii „písňové duo“.
Získala také nejvyšší ocenění v Mezinárodní soutěži Roberta Schumanna (2021), cenu Waltera a Charlotte Hamelových v soutěži Bundeswettbewerb Gesang v Berlíně, ocenění za provedení české písně (Czech Song Prize) v rámci Cen Emy Destinnové v Londýně a cenu Nadace Bohuslava Martinů v Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka. Hudební časopis BBC ji nedávno označil za vycházející hvězdu.
Bella zpívá a improvizuje v duu s klavíristou Michaelem Geesem, s nímž v roce 2019 vydala první společné album Blooming. Jejich druhé CD s názvem There is home (2023) se zabývá hledáním domova a definováním tohoto pojmu či pocitu. Album přináší netradiční pojetí, v němž se volně prolínají písně Pavla Haase, Benjamina Brittena, Gustava Mahlera a Modesta Petroviče Musorgského, které jsou organicky prokládány improvizacemi na vybrané básně.
Bella se také věnuje opernímu a oratornímu repertoáru. V roce 2022 získala hlavní cenu v kategorii oratorium v mezinárodní pěvecké soutěži v ’s-Hertogenbosch. V letošní sezóně zazpívá altová sóla v Mahlerově 2. symfonii se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK a Tomášem Braunerem, de Fallově El amor brujo s Filharmonií Bohuslava Martinů a Robertem Kružíkem a Janáčkově Glagolské mši. Na operních scénách se objeví v Theater Bielefeld v Carmen jako Mercédès a v Národním divadle v Praze jako Třetí lesní žínka v nové inscenaci Rusalky (režie duo SKUTR/dirigent Tomáš Netopil).
Mezzosopranistka Bella Adamova se narodila v Grozném a vyrůstala v Praze. Hudební studia absolvovala v Londýně, Kolíně nad Rýnem, Basileji a Hannoveru a další vzdělání získala v Tanglewood Music Center, Royaumont Foundation a Lied Basel. Bella měla tu čest učit se mimo jiné od Anne Sofie von Otter, Christopha Prégardiena, Thomase Hampsona, Simona Keenlysidea, Jana Philipa Schulzeho, Dawn Upshaw, Christiana Immlera a Kateřiny Knežíkové.
RÓBERT PECHANEC
Narodil se v Žilině, kde studoval na Státní konzervatoři. Ve studiu pokračoval na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě ve třídě prof. Daniela Buranovského, ArtD., které ukončil v roce 1997. V roce 2010 ukončil doktorandské studium ve třídách prof. Ľudovíta Marcingera a prof. Mariána Lapšanského. Už během studií na konzervatoři se začal věnovat spolupráci se zpěváky a v roce 1990 aktivně absolvoval mistrovské kurzy pro zpěv s klavírním doprovodem pod vedením Brigitte Fassbaender a Wolframa Riegera.
Důkazem jeho úspěšné spolupráce se zpěváky jsou mnohá ocenění z domácích i zahraničních soutěží. V letech 2004, 2005 a 2017 získal cenu za nejlepší klavírní spolupráci na mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech, v roce 2008 cenu pro nejlepšího korepetitora na mezinárodní pěvecké soutěži Mikuláše Schneidera-Trnavského v Trnavě.
Koncertoval v Belgii, České republice, Dánsku, Francii, Maďarsku, Německu, Polsku, Rakousku, Švýcarsku, Itálii a USA. V letech 2000 až 2004 působil na Wexfordském operním festivalu jako korepetitor a šéf nastudování ve více produkcích. Také v rámci festivalu účinkoval na písňových recitálech s předními sólisty tohoto festivalu (Daniela Bruera, Jekaterina Gubanova, Tatiana Monogarova, Markus Werba, Brandon Jovanovich).
Z pravidelných komorních partnerů zmiňme sopranistku Adrianu Kučerovou, se kterou vystoupil na mnoha koncertech doma i v zahraničí (Paříž, Monte Carlo, Brusel, Salzburg, Malta, festival Toulouse d’été, koncert v rámci cyklu Velké slovenské hlasy v sále Slovenské filharmonie v listopadu 2012), tenoristu Pavla Bršlíka, s kterým úspěšně vystoupil v roce 2007 na koncertech v Berlínské státní opeře, Státní belgické opeře Théâtre Royal de la Monnaie v Bruselu. V roce 2008 účinkoval společně s Adrianou Kučerovou na koncertě ve Státní opeře v Bordeaux a v březnu 2011 na recitálu v opeře ve Štrasburku. V listopadu 2012 společně s Pavlem Bršlíkem, Terezií Kružliakovou a Martinou Masarykovou úspěšně koncertoval ve francouzském Marseille.
V roce 2014 společně s Pavlem Bršlíkem na půdě Slovenské filharmonie s velkým úspěchem předvedli písňový cyklus Franze Schuberta „Krásná mlynářka“ a v září 2015 cyklus Leoše Janáčka „Zápisník zmizelého“ v rámci festivalu Dresdner Kunstfest, který uvedli také na festivalu „Europa, Kultur, Morgen“ v roce 2020 a také na festivalu „Janáček – Brno – 2020“.
Je třeba také zmínit basistu Štefana Kocána, s kterým vystupoval ve Vídni, Paříži, v roce 2007 na festivalu Pražské jaro a v dubnu 2012 v sále Slovenské filharmonie v Bratislavě. V roce 2009 doprovázel sólistku pražského Národního divadla, sopranistku Máriu Fajtovou, na úspěšném cyklu koncertů v Kambodži na počest oslav 50. narozenin kambodžského krále Norodoma Sihamoniho.
V roce 2009 nahrál společně s Máriou Fajtovou komorní CD s názvem Pensive Songs a v roce 2015 s Adrianou Kučerovou CD s nahrávkou slovenských lidových písní v úpravách světových skladatelů. V roce 2014 vydali profilové CD Pavla Bršlíka s názvem Mikuláš Schneider-Trnavský: Songs. Druhým společným počinem s Pavlem Bršlíkem bylo v roce 2017 CD Dvořák – Cypříše a v roce 2020 CD Leoš Janáček – Zápisník zmizelého
FREKVENTANTI MLADÉHO SALÓNU
NATÁLIE ŠMAUSOVÁ & PAVOL PRAŽENICA
KRISTÝNA KUKALOVÁ & FILIP MARTINKA